Partner rodící ženy a dula. Konkurence? NE.

Před pár dny jsem v debatě se známými vysvětlovala, že dula bývá velmi často u porodu podporou i partnerovi.

Někdy mají muži zpočátku trochu obavu, jestli jim nějaká cizí dula nebude ubírat jejich místo v péči o ženu. Jestli tam oni budou pak zapotřebí. Někdy se dokonce žena rovnou obává z tohoto důvodu doma svůj zájem o dulu vyjádřit.

Takže zde jsou 2 příběhy z mé praxe z loňského roku:

Příběh první – velká pražská porodnice.

Žena se rozhoduje pro epidurál. Podporuji ji v jejím rozhodnutí protože porod byl nakonec po několikadenních odsunech vyvolán a nabral zcela nefyziologickou dynamiku. Bylo mi jasné, že moje přirozené techniky a nefarmakologické způsoby tlumení bolesti v tomto případě už nestačí. Není to tak vždy u vyvolávaných porodů, často je lze zvládnout, ale v tomto případě to nabralo opravdu velkou intenzitu. Někdy to tak prostě je. A nelze se z toho hroutit, že je třeba volit jiné možnosti, ale je třeba tuto jinou situaci co nejvíce a nejlépe opečovat, aby to pro rodící ženu a miminko bylo co nejlepší

Na porodní sál přichází hodně personálu. Sestra říká mně a partnerovi, že máme odejít  a počkat na chodbě až bude epidurál zaveden. Muž odchází. Mně v tu chvíli naskakuje velké PROČ? Proč nás vyhazují??? Už jsem zažila zavádění epidurálu několikrát za svou praxi (sice v jiných porodnicích než zde) a nikdy jsme nemuseli odejít. Moc dobře vím, že to bude trvat cca půl hodiny a hlavně, že pro ženu je i v tuto chvíli hodně důležitá dobrá podpora, navíc při velmi silných kontrakcích. Vycházím rychle za mužem, stihnu ho ještě zkraje chodby a říkám mu, že pro jeho ženu to teď nebude úplně jednoduché, a že si myslím, že ho bude potřebovat. A že má právo se svou ženou být a nemělo by to ničemu a nikomu vadit, když bude u ní. Muž se hned vrací zpět, byl to velmi podpůrný partner, jak se ukázalo i v dalším průběhu porodu. Jen se v tuto chvíli prostě zalekl vší té medicínské techniky a nekompromisního „příkazu“ personálu k odchodu. Jsou to pro muže velmi těžké situace, když neznají postupy, nevědí co lze. A navíc lékař byl jejich známý, takže muže ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak.
Já mám v tu chvíli velkou radost protože vím, že pro tento pár je teď důležité, toto společně absolvovat, podpořit se, vstřebat spolu i ten jiný způsob porodu.

Ale pro mě to má na chodbě ještě dohru. Personál samozřejmě slyšel, jak to muži říkám a posílám ho zpět, takže mně přišla „vyhubovat“ sestra a ještě pospíchala za mužem na porodní sál, že ho vrátí zpět na chodbu. Ale v tom už úspěšná nebyla, muž se svou ženou zůstal.

Já si poseděla půl hodiny na chodbě s velkým otazníkem, jaký bude další vývoj porodu a jestli mi opravdu stojí za ty nervy doprovázet v této porodnici…

Ale jo! Výsledek za to stál.

Vrátila jsem se pak za nimi, ztlumili jsme světla, našli jemnou relaxační muziku na youtube, rodící žena se nádherně ponořila do kontrakcí a byl to nakonec krásný jemný porod. I s dotepáním pupečníku, s plným bondingem, nepřerušeným kontaktem skoro 2 hodiny. Takovýto bonding je v této porodnici stále ještě velmi nadlimitní.

Ale musela jsem asi 3x zastavit dětskou sestru se žádostí, ať nechá miminko u maminky, že si to rodičové opravdu přejí, ať nejsou rušeni, když je vše v pořádku. I s tímto může dula nenápadně pomoci.

Takže – podařilo se a myslím, že podpora duly zde byla velmi efektivní. I přesto, že měli svého známého doktora, který zdatně řešil ty odborné záležitosti, tak dula zase zařizovala ty „jemnosti“, podporu partnerského vztahu a zajištění klidu a dostatku času pro důležitý kontakt rodičů s miminkem.

Příběh druhý – jiná velká pražská porodnice.

Situace už po hezkém porodu, miminko v náručí své maminky, pupečník tepe silně skoro 30 minut, ale i pak se čeká s podvázáním a přestřižením protože je domluvené s porodní asistentkou, že si rodiče přejí podvázat a přestřihnout pupečník až po porodu placenty. Je velmi laskavá a pohodová atmosféra.

Ale placentě se nechce odejít ani hodinu a půl po porodu (v porodnici mají většinou limit hodinu). I když zkoušíme s klientkou a porodní asistentkou vše možné, nedaří se. Takže se žena začíná připravovat na manuální vybavení placenty v narkoze. Přijde dětská sestra i lékařka, že si tedy miminko odnesou na oddělení a my, že můžeme počkat na chodbě a pak se vrátit po zákroku k ženě. Je nám to řečeno jako jediná možná varianta. Já ale mám zkušenost –  a navíc přímo z této porodnice před pár lety, s jiným scénářem. Že jsme tenkrát s mužem čekali na chodbě i s miminkem a pak se k ženě všichni společně vrátili. Podaří se tedy domluvit tuto variantu.

Sedíme na chodbě na sedačce, muž si chová svoje miminko v zavinovačce v náručí. Ale miminko začíná vypadat, že má nějaký problém. Přestává mít dobrou barvu a divně si dýchá. Vteřinku v sobě řeším akutnost a pravdivost situace. Nechci zbytečně vyplašit otce a také vím, že jakmile zavolám personál, tak mu v této situaci s  velkou pravděpodobností miminko odnesou i kdyby to nebylo vážné.

Opravdu vidím problém nebo je to třeba jen můj nějaký strach nebo neznalost ?

Ale fakt se mi to nelíbí, říkám to otci a volám sestru, jestli by se mohla přijít podívat na miminko. Jde k nám s větou: “ No jooo, my si říkaly, že slyšíme nedobré zvuky, ale když jste to takhle chtěli…“ Nejdřív trochu šok z její reakce, ale pak odpovídám: „Proto Vás sestřičko volám, že se mi něco nelíbí a potřebujeme zkontrolovat“. Jdeme s ní k dětskému ošetřovacímu boxu a už je zase milá, uklidňuje otce, že to bude třeba jen plodovou vodou v plicích, ale že asi budou muset miminko víc hlídat.

Volá dětskou lékařku, od které slyšíme: To jsou ty děti s dotepáním pupečníku, ti mají pak horší adaptaci“. Nekomentuji to, připadá mi to v tuto chvíli zbytečné.

Ale přidává další poznámku s otočením se k otci: A takhle dopadají děti, co mají rodiče s porodními plány…“ To už reaguji. „Ale paní doktorko, toto určitě řešíte i u dětí, jejichž rodiče nemají porodní plán, že?“ Odpovídá už mírněji k otci, že to samozřejmě není jen porodním plánem.

Asi ji konečně došlo, že má před sebou muže, který si opravdu nezaslouží v tuto chvíli peskovat a školit. Který má za sebou původně krásný porod svého dítěte, že jeho žena je ted v narkoze kvůli placentě a miminko má nějaký problém a neví se v tuto chvíli jaký.

Lékařka říká, že si miminko odnesou na sledování, tam že otce nepustí a rovnou mu říká, kdy jsou druhý den návštěvní hodiny. Muž přikyvuje, je toho na něj v tuto chvíli moc. Ptám se, zda může jít otec s nimi, aby aspoň věděl, kde miminko bude. Nakonec lékařka souhlasí s větou: „Tak když nám tedy nevěříte…“
Ach jo.

Není to o nějaké nedůvěře, je to přeci o tom, že je normální, že jako rodič chci být se svým dítětem, vidět kde je, co se s ním bude dít, kdo o něj bude pečovat.

Komu připadá normální odevzdat dítě a neptat se, tak by mě zajímalo, jestli byste se chovali stejně, kdyby se jednalo o obraz za 10 milionů? Nemyslím to jako provokaci, ale na majetkových věcech to je dost názorné. Dali byste takto drahý obraz bez obav někomu, kdo je sice v odpovídajícím oblečení, má odpovídající titul, ale vidíte ho poprvé v životě? A myslíte si, že byste nechtěli vidět, jak bude s vaším obrazem nakládáno, zda je místnost, kde bude obraz uložen, dostatečně bezpečná a další lidi, kteří se tam budou pohybovat, jsou důvěryhodní? Myslím, že v tomto případě by se nikdo nedivil, že se jako majitel obrazu hodně ptáte, že si spoustu záležitostí kontrolujete. Komunikace by probíhala na úplně jiné úrovni. Asi by k Vám, jako k majiteli obrazu za  10 milionů, nepadla věta s úšklebkem: “ Když nám tedy nevěříte…“

Ale tady se jedná o NAŠE děti. A to je snad víc než cokoliv jiného. Tak to chtějme, požadujme, berme to tak, že chtít být se svým dítětem, zajímat se co a jak, je NORMÁLNÍ.

Ale zpět k příběhu. Domlouvám se s mužem, kde na něj počkám. Asi za půl hodiny se vrací a vypráví mi, jak si ho na dětské JIP převzala jiná dětská lékařka, která bude mít jejich miminko v péči, vše mu vysvětlila, vzala ho až k miminku a uklidnila ho, že to opravdu není dotepáním pupečníku  a že se bude zjišťovat, co má miminko za problém.

Mezitím vyřešena placenta u ženy, vracíme se k ní a vysvětlujeme, co se mezitím odehrálo s miminkem. Je velmi dobré, že jí muž může říct, co a jak, že byl s miminkem a že za chvíli se tam má zase přijít podívat, jestli se už ví něco nového.
Odchází, já se ženou si zatím povídáme, vylaďujeme novou situaci. Vrací se muž s novými informacemi a až bude žena schopná cca 2 hod. po narkoze sama chodit, mají přijít za miminkem společně.
V tuto chvíli já odcházím, nechávám je už samotné, aby se mohli spolu vyrovnat s novou situací, vím že mají položený dobrý silný základ pro své rodičovství.
Za 2 hodiny mi přijde od nich sms, že miminko má vrozenou infekci, dostalo antibiotika a nějaké další léky.

Příběh dopadl dobře, miminko se uzdravilo, rodičové zvládli celou situaci skvěle.

Na obou těchto příbězích je vidět, že dula není konkurencí pro partnera rodící ženy.

Tento článek není o 2 věcech.

1. Není myšlen jako útočný na personál našich porodnic. Je spousta skvělých lidí, kteří jsou vstřícní, empatičtí a mají ještě dostatek sil. S kterými lze hledat možná řešení v konkrétních případech. Ale někdy se takto zbytečně dohadujeme. Mrzí mě to a stojí to spoustu zbytečných sil nás všech. Nemyslím si, že chci pro své klienty něco, co nelze.
   Myslím, že vše co chceme, jsou naprosto normální požadavky, které lze i v náročných podmínkách provozu porodnic zvládnout. Navíc, když lze počítat i s pomocí duly. Jen se chytře domluvit…
2. Článek není myšlen ani jako reklama mé osoby, co vše umím „zařídit“.
   Takto by to zvládly i všechny moje kolegyně. Je to propagace dul obecně. Protože dula může rodičům se spoustou věcí a situací pomoci, ulehčit, podpořit.

Skvělé kolegyně najdete po celé ČR, kontakty zde: www.duly.cz.