Dulí retro.

Dulí RETRO, díl první.

Jak to všechno bylo? Provedu Vás trochu vývojem za těch skoro 15 let co dělám práci duly.
Nejdřív jsem myslela, že napíšu 1 článek o tom, jak se postupy měnily, ale když jsem začala psát a vzpomínat, tak možná bude postupně seriál…

Takže dnes díl první.

Bonding aneb podpora raného kontaktu mezi matkou a dítětem. Dnes toto považujeme za NORMU. Ale dříve to tak nebylo. Před možná ještě 10 lety byl v našich porodnicích úspěch, když sestra dítě neodnesla během půlhodiny po porodu pryč.

Moc dobře si pamatuji, jak jsem si např. „hrála“ s focením čerstvého miminka u maminky v náručí, abych tím získala ten drahocenný čas pro ženu. Protože když se fotilo, tak se s odnesením miminka počkalo. A takovýchto „vzájemných her“ bylo spoustu. Možná vám to připadá divné, proč si rodičové tento normální požadavek neobhájili přímo, ale bylo kolem toho často hodně výhružných vět a tak tyto hry byly tedy efektivním  šetřením jejich energie. Nebo když se miminko přisálo, tak byla taky hned šance na delší udržení dítěte u matky.

Vsuvka pro zdravotníky – pokud vás toto pobouří, tak si uvědomte, jaké „hry“ někteří z vás hráli/hrají s rodiči. Chápu, že někdy dialog může být složitý, že asi jsou i náročné situace a klienti, ale to, co někdy rodičové zažívají od některého personálu, fakt není fér. Ale zároveň jsem si velmi vědoma toho, že je mezi zdravotníky spousta výborných lidí, s kterými lze i skvěle komunikovat a jejichž práce je třeba si opravdu vážit.

Několikrát jsem zažila, jak dostal muž vynadáno (opravdu vynadáno!) od sestry, že si vzal SVOJE dítě z postýlky na porodním sále do náruče. Že to nesmí, že ho tím ohrožuje. Že se dítě podchladí a co kdyby přestalo dýchat. Nebo byly porodnice, kde žena dítě porodila, udělalo se ošetření miminka (někde i mimo porodní místnost, muž šel s foťákem za sestrou) a pak se dítě dalo do inkubátoru a žena se z porodního lůžka dívala na své dítě do skleněné krabice. Nebo bylo dítě rovnou odneseno na oddělení šestinedělí.

Toto už dnes považujeme za úplné scifi, ale opravdu to tak bylo. Kdo máte starší děti, tak si to asi pamatujete.

Např. tato fotka je z roku 2005 (vidíte to i na kvalitě snímku…) z jedné velké pražské porodnice, kde se nám povedl hezký bonding. Tenkrát jsme to považovaly s klientkou za velký úspěch.

 A dnes? Většina klientek má PLNÝ NEPŘERUŠENÝ bonding  a považujeme to za úplnou normálnost. A jsou už i porodnice, kde to za normálnost považují i zdravotníci.

Pravda, není jich asi většina, ale aspoň to i v těch ještě trochu zaostalejších lze většinou domluvit. A časem to bude norma i u nich. Určitě 🙂 Vývoj prostě je!

Učíme se všichni – rodičové, zdravotníci, i my duly.

Praha byla v tomto dlouho opožděná. Pro mě úplně první setkání s popisem pohodového plného bondingu v PORODNICI (doma se to samozřejmě dělalo), bylo před mnoha lety (někdy rok 2005?) na konferenci Laktační ligy, kde přednášela MUDr.Weberová.

A promítala fotografie z nemocnice v Havlíčkově Brodě, kde doteď pracuje jako primářka dětského oddělení a pod fotkami byly titulky:
„Takhle se rozkoukává děťátko po 5 minutách, po 10 minutách, po 30, po 45 min…“ A děti na fotkách pořád nanahato v náručích svých maminek.
A to vše V ČESKÉ PORODNICI a fotografie a vyprávění od dětské lékařky! Krásně šokující fotoreportáž.

A v tu dobu  u nás v Praze???

Tady zázrak, úspěch, když měla žena svoje dítě v náručí dvě hodiny po porodu alespoň v zavinovačce.
Lépeji bylo v tzv. CAPu, Centru aktivního porodu na Bulovce. Tam byly osvícené výborné porodní báby.  Ale k tomu možná někdy v dalším díle seriálu.

Krásný rozhovor s dr. Weberovou ze současnosti si můžete poslechnout zde – v Sama doma s Martinou Vrbovou, která u svého druhého děťátka také prožila krásný bonding (opravdu se podařil, Martina byla moje klientka takže jsem to viděla na vlastní oči) a moc hezky tam o tom mluví. Povedlo se a navíc ve velké pražské porodnici, v které se to stále ještě moc nedělá.

Ale bylo třeba (a stále i někde je) na to ženy a muže připravit, ukázat a vysvětlit jim, že BONDING JE NORMÁLNÍ a DŮLEŽITÝ.

Další velká povzbuzení i do našeho pražského terénu, jsem získávala od mé kolegyně Jany Čurdové, od které jsem věděla, jak se bonding praktikuje v porodnici v Krnově, kde ho s nadšením už někdy kolem roku 2009 propagovala a podporovala vrchní sestra paní Lenka Petřeková.

A tak nastal čas pokusů v našich porodnicích. Mnohokrát jsem s rodiči po porodu při přání bondingu slyšela: „Dítě se podchladí!“, „Nó, když to tak chcete… Ale pak bude mít nízkou teplotu a bude muset do inkubátoru a budete bez něj. Ale když si to přejete….“ A podobně. Spousta výhrůžek. Ale byli jsme víc a víc sebejistí, že bonding může být normou i v porodnicích. Doma to bylo samozřejmě normální, tam se děti nepodchlazovaly 🙂

A dnes?

Dokonce bonding i po císařském řezu.  Opět děkuji své kolegyni a porodnici v Krnově. Jejich příběhy a zkušenosti i v těchto komplikovanějších případech byly pro mě velmi důležité. Krásný fotopříběh z Krnova zde.
A tak se pak i mně začalo dařit podpořit partnery v bondingu i v případě císařského řezu. A někteří byly mezi prvními v našem středočeském kraji. A současná situace? Pokud se miminko potřebuje z nějakého důvodu narodit CS a rodičové chtějí, jsou na to předem připraveni, zdravotní stav dítěte to umožňuje, tak už společně zažívají bonding, ať u matky nebo u otce. Je jen třeba tuto možnost vědět a chtít, popř. mít dobře vybranou porodnici.

Dnes se nad tím možná podivujete, ale pár let nazpátek byla jiná situace. Nebylo tolik zkušeností, nebyl facebook ani internet v takovém rozsahu jako dnes k jednoduchému získávání informací.

A opakuji – učíme se všichni – rodičové, zdravotníci, i my duly.

Díky za to, že se změny dějí. A těším se na další.

 A jak jste to zažili vy?

Jaké bylo Vaše setkání  s Vaším miminkem?

A návod pro budoucí tatínky – Manuál pro muže u porodu.

V dalších dílech tohoto seriálu Dulí retro aneb Jak to tenkrát bylo , by mohly být další zajímavá témata –  – dotepání pupečníku, očkování v porodnici proti TBC, porody do vody, porodní polohy, nástřihy atd. Historie byla zajímavá, ale vývoj se nezastaví 🙂